Můj příběh

Čím budu až budu velká?!

Odjakživa mě tahle otázka deptala. Na základce jsem tajně snila, že budu herečka. V deváté třídě jsem se neodvážila to vyslovit nahlas, a tak jsem nastoupila na obchodní akademii, aniž bych tušila, o čem to tam bude, ale díkybohu mi to šlo! 

Svůj sen jsem si vyzkoušela v malinkatém ochotnickém souboru během střední a završila zkouškami na JAMU. Když jsem čekala na výsledky, přemýšlela jsem, jestli bych to opravdu chtěla, ale došlo mi, že chci být hospodyňka, a to mi s herectvím moc dohromady nešlo. Věděla jsem, že to je spíš můj holčičí sen, ale není to to pravé od srdce. Vždyť která holka aspoň na chvíli ve skrytu duše nezatoužila být herečkou?

Chci být hospodyňkou

Ale nevěděla jsem, jak bych mohla být hospodyňkou, aby mě to i uživilo. Oddala jsem se studentskému životu a kamarádům. Vysokou jsem šla studovat do Olomouce. Když padlo herectví, zvolila jsem si uměnovědná studia a bohemistiku.

Druhý ročník byl ale velmi náročný a já studiu nedávala tolik, kolik bych měla, protože jsem neměla tu správnou vnitřní motivaci. A na začátku zkouškového, v den, kdy jsem odvážně zadala své téma bakalářské práce do systému a začala se na ni i trochu těšit, mi došlo, že mám neuvěřitelný strach ze zkoušek a že už se nechci tolik stresovat, protože to nemá žádnou budoucnost, žádný smysl pro můj život. A tak jsem se poprvé v životě pro něco vědomě rozhodla opravdu sama za sebe a šla spát s úplným klidem na srdci.

Rozhodnutí ukončit školu

Ráno je moudřejší večera. Myslela jsem si, že se ráno probudím s citem pro povinnost a sebedisciplínu. Místo toho jsem se probudila klidná a svobodná jako nikdy. Byl slunečný květnový den a já byla úplně svobodná a mohla si dělat co chci.

Rozhodla jsem se, že zkusím něco, čeho jsem se do té doby neuvěřitelně bála, a to jet jako au pair do zahraničí. Našla jsem si anglickou rodinu na slunné francouzské riviéře, kam jsem v září odjela.

Kterak česká hospodyňka po anglicku ve Francii žila

A byla ze mě konečně hospodyňka a měla za to plat, byt a stravu! Vozila jsem děti do školy drahým autem, uklízela kuchyň, prala a věšela prádlo, žehlila jsem, lezla po čtyřech s nejmladším čtyřletým a snažila se svou špatnou angličtinou řešit pubertální hádky dvou starších sester.

Když jsem se vrátila ze zahraničí, pracovala jsem chvíli v cukrárně stále ještě přesvědčená, že se do školy nevrátím, ale nakonec se mi to rozleželo a motivaci na dokončení školy jsem našla.

Škoda velké úrody

Přišlo další jaro a s ním to osudné náročné zkouškové. Byla jsem o 2 roky starší a ve škole už trochu svědomitější, a tak to šlo lépe. Bydlela jsem u rodičů na vesnici v domě s velkou zahradou. Ten rok byla opravdu velká úroda a byla by velká škoda nezavařit si jí trochu na zimu. Dala jsem se tedy během zkouškového do zavařování.

Skóre zkouškového: 6 zkoušek, 14 sklenic jahodového džemu, 13 sklenic třešňového džemu, 22 sklenic zavařených vypeckovaných třešní a 9 litrů třešňového a mátového sirupu.

A bylo to! Úplně mě to zavařování nadchlo a já věděla, že tohle by se mi líbilo dělat a živit se tím. To léto jsme s přítelem zavařili ještě další litry mátového, rybízového a meduňkového sirupu, vyzkoušeli hruškovo-banánový džem (fakt dobrota!) a těšila se, že si to všechno budu užívat celou zimu.

Zatoužili jsme po co nejsamostatnějším fungování. Mít dům, zahradu, velkou komoru plnou zavařené a kvašené letní úrody. A nepustilo nás to. Řekla jsem si, že tomu dám zase čas, jako tehdy když jsem přerušovala školu. Jako je ráno moudřejší večera, tak jaro bude určitě moudřejší než podzim.

Ta jistota ve mně byla pořád stejná.

A tak jsme se s mým milým Honzíkem dali už v únoru za prvních teplých dnů do okopávání zahrádky a těšili se na naši první úrodu. To už jsme ale bydleli ve městě a k rodičům jezdili jen na víkend, a tak mě nadšení trochu opadlo, když jsem si uvědomila, že se musím zahrádce trpělivě věnovat každý den, a to kvůli bydlení ve městě teď není prostě možné. Zůstali jsme tedy jen u zavařování.

Dárek k Vánocům

První balíček ovesných kaší jsem udělala pro svého dědu jako dárek k Vánocům. Děda si totiž občas dělá půst. Zvlášť po víkendu u nás, nebo po Vánocích. :D A někdy si dá tzv. přerušovaný půst – jediným jídlem ten den je ovesná kaše. A protože si dělal instantní kaše, které si běžně můžete koupit v obchodě, tak jsem se rozhodla mu udělat zdravější verzi takové kaše a dát do ní skutečné ořechy, semínka a sušené ovoce.

A tak jsem vytáhla všechno, co jsme měli doma, sypala to po lžičkách do pytlíčků a pak ručně psala štíteček, co která směs obsahuje. Měl z toho tenkrát velkou radost! O rok později mi před Vánoci zavolal, jestli udělám těch kaší víc, že by jich pár prodal kolegyním, kterým se to líbí.

Tentokrát jsem dostala dárek já. Inspiraci.

A tak jsem se místo učení na státnice pustila do učení o založení podnikání. 

Jo, tu školu jsem nakonec s vypětím všech sil dodělala. 

Můj sen být hospodyňka a pracovat pro sebe na mém vlastním projektu se tímto naplňuje a já jsem šťastná a těším se, co všechno se bude dít!

A doufám, že i vám to bude dělat stejnou radost jako mě a bude vás to těšit jak na jazyku, v břiše, tak i na srdci ♥